Plánek židovské ulice

s okolím z roku 1727

Bečovská synagoga

Židé v Bečově

Bečov nad Teplou (Petschau)

Výraznou součástí bečovské historie jsou dějiny zdejší židovské obce, kdysi značně početné a významně se uplatňující v širokém okolí.
Nejstarší doklad o židovském osídlení Bečova pochází z doby vlády Jana Lucemburského. Stručná zmínka však říká jen to, že bečovští Židé (jejichž počet neznáme) platili v letech 1310-46 královské komoře daň prostřednictvím pražské židovské obce. Bečovská židovská komunita tedy zřejmě patřila k nejstarším v západních Čechách.
První konkrétní počet bečovských Židů (mužů) se dochoval z roku 1570, první jmenovitý soupis hlav rodin z roku 1618. Právní postavení Židů v Bečově však bylo mnohem nejistější a komplikovanější než ve velké většině českých měst. Bečov nad Teplou spolu s Hroznětínem byly totiž jedinými horními městy, kde nebyl respektován císařský zákaz usazování Židů. O usilovné, ale marné snaze vypudit Židy z Bečova svědčí např. soubor listin z let 1583-98, pocházejících většinou z archivu města Horního Slavkova. Noví usedlíci, kteří se v Bečově postupně objevují, sem přicházeli především z jiných západočeských obcí (Sokolov, Chodov, Tachov apod.), ale také z Moravy a z Polska.
V době feudalismu se u nás Židé nesměli zabývat zemědělstvím a nesměli vykonávat ani mnohá řemesla. Nejčastějším zdrojem jejich obživy byl tedy obchod. Protože si však dlouho nesměli ve městech zřizovat kupecké krámy, věnovali se především podomnímu obchodu, a to i v širokém okolí. Zabývali se např. drobným výkupem a dalším prodejem kožek a kůží, peří a vlny, sběrem hadrů jako suroviny pro papírny, sběrem popela jako suroviny pro koželužny a sklárny, ale často obchodovali i s textilem (plátnem, suknem, stužkami a tzv. krátkým zbožím). V 18. stol. se jeden z bečovských obchodníků specializoval na roznášku koření a dalšího koloniálního zboží, jiný na prodej loje ke svícení apod.
Od 18. století místní vrchnosti často pronajímaly židovským provozovatelům drobné výrobní podniky, především ty, kde se pracovalo s žíravinami a které obtěžovaly okolí nepříjemným zápachem: především draslovny (výrobny potaše, lidově flusovny, flusárny), koželužny a vinopalny (vyrábějící pálenku). Také v Bečově byla v židovském pronájmu panská draslovna a vinopalna, ale i další vinopalna patřící městu, pracovali tu také židovští koželuhové.
Dalšími povolenými řemesly (která však většinou směla sloužit jen k uspokojování potřeb židovské obce, ne křesťanského města) se v Bečově živili např. řezníci, pekař, krejčí, švec, sedlář, sklenář, mydlář, punčochář, knoflíkář a knihař, na sklonku feudalismu i několik tkalců, mýtný (nájemce silničního mýta) a lékař. Početnější židovské obce, jako byla bečovská, mívaly také několik vlastních zaměstnanců: duchovní, učitele, správce špitálu, obecního sluhu apod.
Během 18. stol. vzrostl počet Židů ve městě více než dvojnásobně, povolený maximální počet rodin příslušných na bečovské panství však nesměl být překročen. Aby počet židovských rodin nestoupal přirozeným demografickým přírůstkem, musel být totiž v jednotlivých obcích i v celé zemi dodržován jejich "numerus clausus": podle platného práva se směl oženit jenom jeden syn z každé rodiny.  Toto omezení, zrušené až v roce 1848, vedlo často k uzavírání tajných sňatků, které byly před světskými úřady neplatné. V matrikách se to konkrétně projevuje značným výskytem nemanželských porodů. Např. v letech 1841-47, tj. těsně před zrušením omezujícího nařízení, bývalo v Bečově ročně i 25-42 % narozených dětí zapisováno jako nemanželských. Po roce 1848, kdy dosavadní tajná manželství mohla být postupně legalizována, i procento porodů nemanželských dětí prudce pokleslo. Veškeré tajné sňatky však legalizovala teprve právní úprava z roku 1859.  Základní legislativní překážka demografického růstu bečovské židovské obce tím byla sice odstraněna, avšak proces občanského a ekonomického zrovnoprávňování židovského obyvatelstva současně znamenal nezadržitelný úpadek a postupný zánik venkovských a maloměstských židovských komunit.
Revoluční rok 1848 přinesl také faktické zrušení ghett, tj. ulic a čtvrtí, v nichž měli Židé povoleno bydlet nebo v nichž byli povinně soustředěni. Od roku 1849 se směli Židé volně stěhovat jak do jiných ulic, tak i do měst a obcí, kde dosud bydlet nesměli. V první fázi této svobodné migrace se snad v Bečově usazovaly nové židovské rodiny z okolního venkova, velmi rychle se tu však projevil opačný migrační proces - stále výraznější směřování Židů z malých měst do velkých obchodních a průmyslových středisek s lepšími možnostmi obživy i vzdělání. Proto zdejší židovská komunita od poloviny 19. stol. trvale početně slábla.

Vývoj židovského osídlení:
1570: 3 dospělí muži, tj. maximálně 3 rodiny
1597: 9 rodin
1618: 8 rodin
1654: 9 rodin, nejméně 32 osob
1675: 10 rodin, 46 osob
1702: nejméně 4 % obyvatel města
1724: 17 rodin, nejméně 78 osob
1757: 14 rodin
1793: 40 rodin, 187 osob
1811: nejméně 32 rodin
1846: 38 rodin
1880: 100 osob (4,46 % všech obyvatel)
1890: 77 osob (3,49 %)
1900: 55 osob (2,38 %)
1910: 41 osob (1,82 %)
1921: 26 osob (1,15 %)
1930: 18 osob (0,75 %)
1938: 5-6 rodin

V téměř výhradně katolickém městě byli Židé až do 20. let 20. století nejvýznamnější (a až do 80. let 19. stol. jedinou) náboženskou menšinou. Evangelíci tu i v roce 1900 tvořili jen 0,08 % obyvatel a ještě při sčítání lidu v roce 1921 (kdy tvořili 1,11 %) nad nimi Židé početně převažovali.
Před připojením Bečovska k Německu na podzim roku 1938 snad všichni nebo téměř všichni bečovští Židé město opustili. Jejich další osudy neznáme, ale analogií podle jiných míst lze předpokládat, že nanejvýš několika jednotlivcům se podařilo zavčas uniknout do bezpečné ciziny. Ti, kdo odešli jen do českého vnitrozemí, s největší pravděpodobností zahynuli v Terezíně nebo v některém z nacistických vyhlazovacích táborů (jejich identifikace mezi desítkami tisíc obětí je prakticky nemožná, protože jsou evidovaní jen podle posledního, tj. protektorátního bydliště). Z těch, kdo zůstali i po roce 1938 v říšské oblasti Reichsgau Sudetenland, se podařilo zjistit jen osud tří starých žen - paní Abelesové, Helfgottové a Kohnové. Všechny se narodily v Bečově, dvě z nich však snad už po léta žily v jiných městech. Nacistickým obdobím historie starobylé židovské obce skončila.
Polohu a někdejší stavební situaci židovské ulice vystihuje poměrně realisticky plánek Bečova z roku 1727. Na východní straně židovské ulice stály tenkrát 3 obytné domy, na západní straně stálo nad svahem 7 domů a při jejich zadní straně, většinou na příkrém svahu, další 3 - 4 domy a synagoga. Většina domů byla patrových, jeden dvoupatrový (na místě dnešního domu čp. 39), nanejvýš tři domky byly přízemní.
Velmi přesný plán z roku 1841, zhotovený podle měření tzv. Stabilního katastru, zobrazuje bečovské ghetto v jeho maximálním územním rozsahu, s 19 obytnými domy v židovském vlastnictví. Na východní straně ulice tehdy stálo už 6 židovských domů. Pouze jeden z těchto domů byl dřevěný, všechny ostatní zděné. Podobně jako v jiných městech byly i zde židovské domy označeny římskými čísly.
Střediskem duchovního života náboženské obce byla vždy modlitebna nebo synagoga. Podle pozdějších svědectví měla bečovská obec synagogu už před rokem 1618, o jejím umístění a podobě však není nic známo. Nelze tedy vyloučit, že právě její přestavbou, případně rozšířením mohla vzniknout pozdější synagogální budova, známá už z různých vyobrazení. O okolnostech a době postavení této snad druhé synagogy se totiž nezachovaly žádné zprávy. Naštěstí však před 1. světovou válkou aspoň interiér modlitebního sálu zakreslil a popsal Alfred Grotte, nejlepší znalec architektury a typologie západočeských synagog. Budova stála na západním okraji ghetta, na vysoké opěrné zdi, která vyrovnávala příkrý svah spadající do tepelského údolí. Ve 20. letech následkem úbytku věřících zřejmě ustaly pravidelné bohoslužby a v roce 1930 byla synagoga kvůli statickým po­ruchám zbořena.
Před zřízením vlastního hřbitova vozili bečovští Židé své zemřelé na některý ze vzdálených hřbitovů středověkého založení, pravděpodobně do Kynšperka nad Ohří nebo do Kynžvartu. (Mnohem bližší hřbitovy u Poutnova a Útviny pocházejí pravděpodobně až z 18. století.) Bečovský hřbitov je v historických pramenech poprvé zmiňován k roku 1662 a z téže doby prý pocházely i nejstarší náhrobky. Rozkládal se 600 m západně od ghetta, na svahu nad údolní silnicí vedoucí do Louky a Mariánských Lázní, naproti nádražnímu kolejišti. Pravděpodobně koncem roku 1938 nacisté hřbitov demolovali, později byla zbořena i ohradní zeď a náhrobky byly použity k profánním účelům.
Připomínkou nacistické genocidy zůstává společný hrob na městském hřbitově. Dne 24. dubna 1945 procházel údolím Teplé jeden z tzv. "pochodů smrti", v němž nacisté vedli více než tisíc židovských žen z evakuovaného koncentračního tábora. Zesláblé a nemocné vězeňkyně cestou hromadně umíraly nebo byly jako chůze neschopné dozorkyněmi zabíjeny. Deset z nich, které zahynuly údajně v sousední Vodné, bylo tenkrát v Bečově pohřbeno. Jejich hrob uprostřed nové části komunálního hřbitova (při silnici k Chodovu) je udržovaný a opatřený pomníkem.

Výňatek z publikace Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad Teplou, Prom. fil. Jiří Fiedler

 

Náhrobky z židovského hřbitova v Bečově použil mlynář z Vodné k vydláždění cesty u mlýna.

_________________________

Židovský hřbitov naproti nádraží v úzkém svahu mezi silnicema.