Projekt jedné z
budov pobočky koncentračního tábora Flossenbürg v Ostrově nad Ohří
Dům Löwensteinů
v Ostrově nad Ohří
Náhrobek Löwa Löwensteina
v Hroznětíně
Hrob Löwensteinů
v Karlových Varech
Střípky z historie Ostrova
(Schlackenwerthu)
Královská směrnice o separaci Židů od křesťanské společnosti byla v roce 1499 uplatněna i na državě rodu Šliků v Ostrově (Schlackenwerth). Zdejší nepočetné komunitě tedy nezbylo jiné východisko než zamířit do nedalekého Hroznětína, kde v té době začalo vznikat velké ghetto. I toto městečko patřilo původně pod šlikovskou správu, a tak Kašpar i Jáchym Šlik drželi nad hroznětínskými Židy ochrannou ruku výměnou za finanční půjčky.
Historie židovského pobytu v Ostrově však nekončí. Vrchnost jim nadále povolovala podomní obchod ve městě i přes hlasité protesty městských řemeslníků.
Hroznětínská komunita získala přízeň i vévody Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského. Dokladem toho je nejen kladné vyřízení žádosti hroznětínského usedlíka Losera z 8. prosince 1636, ve které dotyčný žádal o právo koupit si ve městě dům. Povolení bylo uděleno samotným vévodou s podmínkou, že bude Loser platit všechny předepsané dávky. Vévoda se stejně jako jeho předchůdci také znovu postavil proti zákazu podomního prodeje uvnitř města. Poukazoval při tom na obchodní spojení hroznětínských Židů se saským Anabergem a Wiesenthalem. Svou roli ve vévodově rozhodnutí jistě hrálo i to, že dohlížitelem na finanční otázky panství byl Lazar Aron z Hroznětína.
Podle berní ruly z roku 1654 je podomní obchod ve městě Židy stále provozován, ale již o rok později si měšťané vyžádali jeho císařský zákaz. O tom, že to ale situaci nevyřešilo, svědčí žádost ostrovské městské rady z roku 1708 o zrušení práva Židů prodávat na pondělních týdenních a výročních trzích.
Zlom situace přišel až po revolučním roce 1848, došlo k postupnému uvolnění atmosféry a ke zrušení represí vůči židovskému obyvatelstvu. Následné otevření ghet v celé zemi umožnilo hroznětínským usedlíkům opět se usídlit i v Ostrově. Byli to především ti, kteří chtěli začít podnikat v průmyslových a výrobních odvětvích. Ostrov byl proto v druhé polovině 19. století ideálním místem dostatkem ploch a především bezprostředním přístupem k právě vybudované železniční trati. Proto se v jeho katastru začaly rozvíjet malé židovské firmy, nebo firmy se židovským podílem jako například firma na lepenku - pozdější Teerag - založená v roce 1877. Bezesporu největším takovým podnikem byla ale ostrovská porcelánka.
Löwensteinovi a ostrovský porcelán
Již 18. ledna 1873 zakupují manželé Josef a Theresie Pfeifferovi a Ludwig a Clara Löwensteinovi pozemek v blízkosti nádraží. Již o rok později je na něm vystavěna továrna na porcelán. Továrna začala velmi brzy prosperovat a již v roce 1890 bylo přistoupeno k její elektrifikaci. V té době továrnu tvořily tři pece kulaté a jedna muflová pec, mlýn na kaolín, točírna, malírna a pec na výpal kobaltových dekorů. Vyráběl se převážně užitkový porcelán nevalné kvality. Přesto mohla být továrna v roce 1895 částečně přestavěna. Tehdy byla se svými 126 dělníky, z toho 5 malíři porcelánu a roční cenou vyprodukovaného zboží 75 000 zl jedním z největších ostrovských podniků.
V roce 1901 oba společníci předali řízení továrny svým synům Josefu Pfeifferovi ml. a Rudolfu Löwensteinovi. Tento krok se ukázal jako zlomový, protože pod novým vedením začala prudce stoupat kvalita výrobků a tím i věhlas porcelánky. Továrna byla rozšířena o další pece, temnou komoru, zámečnické dílny a další. Vedle jemného bělostného průsvitného užitkového porcelánu byla zavedena i výroba pro náročnější zákazníky ve stylu ART-DECO.
Výrobky, které továrna prezentovala i na Státní výstavě v Chomutově v roce 1913, byly označovány počátečními písmeny jmen majitelů (P L) nebo počátečním písmenem názvu města (S – Schlackenwerth). V roce 1926 pak dochází k zaregistrování značky PULS (Pfeiffer und Löwenstein Schlackenwerth). Později se továrna stala součástí koncernu Epiag, i v době hospodářské krize byla se svými 200-300 zaměstnanci jedním z největších zaměstnavatelů v Ostrově i spádovém okolí. Jedním z primátů porcelánky byla výroba varného porcelánu Diamant. Rozsáhlý sortiment se vyvážel nejen do Evropy, ale i do USA, Jižní Ameriky, Afriky, Iráku a Indie. Porcelán se značkou PULS sbíral i různá ocenění, např. v 1923 v Rio de Janeiru, v letech 1925 a 1937 v Paříži i jinde.
Slavná doba ostrovského porcelánu byla ukončena 2. světovou válkou. Již v roce 1939 musela podle nařízení o zrušení židovských podniků tehdejší spolumajitelka Luisa Löwensteinová, vdova po Rudolfu Löwensteinovi, za velmi nevýhodných podmínek prodat svůj podíl v továrně Josefu Pfeifferovi. Následně byl do továrny dosazen říšský komisař, Pfeifferův zeť Georg von Hoffmann, pracující do té doby v továrně jako prokurista. Kvalita výroby začala rychle klesat a jediným místem k vývozu bylo povoleno Německo a obsazené oblasti. V té době v továrně pracovali zahraniční dělníci a zajatci. Z tohoto propadu se porcelánka již nikdy nevzpamatovala a v jejím komplexu byl po válce zřízen strojírenský závod.
Rodina Löwensteinů
Prvními doložitelnými předky rodu Löwensteinů je Aron Lövenstein, narozen 1751, familiant z Hroznětína vlastnící tam dům č. 11. Aron se živil obchodem jako většina židovských obyvatel Hroznětína a do své svatby žil se svou matkou Rebekou. Aronovou manželkou se stala Rosa rozená Isack Mayer. Dvojice měla pět synů, prvorozeného Isacka, dále kolem roku 1785 narozeného Moisese, Isaise, Falkmanna, Löwa a jedinou dceru Veronu.
Deset let před úmrtím otce si druhorozený Moises Löwenstein 20. dubna 1816 vzal Lotty rozenou Wetzler z Kynšperka. I Moises byl hroznětínským familiantem a umírá v roce 1855. Jeden z jeho synů Ludwig (Louis) Löwenstein narozený 10. února. 1830 si 31. prosince 1867 vzal jednadvacetiletou Claru rozenou Glaser z Lešek u Podbořan. Manželé bydleli až do roku 1874 v Karlových Varech, a pak se po dokončení továrny přestěhovali do Ostrova. Byli to právě oni, kteří společně s manželi Pfeifferovými založili ostrovskou porcelánku.
Manželství Ludwiga a Clary bylo hojně požehnáno devíti dětmi, Bertou (17. 10. 1868), Rosou (11. 12. 1869), Maxem (1. 10. 1871), Fritzem (7. 9. 1874), Leem (11. 9. 1876), Emilem (16. 8. 1878), Amalií (30. 4. 1880), Charlotte (1. 2. 1882) a Rudolfem (15. 2. 1873). Právě Rudolfovi předává otec před svou smrtí 18. července 1901 vedení podniku. O jedenáct let později se Rudolf oženil s již osmadvacetiletou Louisou rozenou Fleischmann z Dobříše. Manželství Rudolfa a Louisy bylo obdařeno dvěma syny, prvorozeným Karlem Hansem (4. 6. 1914 již v Ostrově) a Fritzem Erichem (26. 9. 1918 v Ostrově). Před rokem 1920 Rudolf Löwenstein zakupuje pro rodinu okázalou vilu na tehdejší Masarykově, dnes Nádražní ulici č. 297. Vila původně postavená pro políra Antona Klementa podle plánu stavitele Hugo Schöberla se stala až do vyvlastnění v roce 1939 domovem rodiny Löwensteinů v Ostrově. Rudolf L. si však pohodlí secesní vily dlouho neužíval, protože zemřel již 8. června 1923. Louise Löwensteinové byl v roce 1939 arijskými úřady vyvlastněn veškerý majetek a 13. července 1943 byla s mladším synem Fritzem odeslána do gheta v Terezíně. Staršímu synovi Karlovi se podařilo včas uprchnout a vstoupil do Britské armády. Louisa se spolu se synem stala jednou z pěti tisíc obětí likvidace „terezínského rodinného tábora“ 7. března 1944 v Osvětimi. Starší syn Hans se po válce vrátil do Ostrova, kde působil ve znárodněné rodinné porcelánce jako zástupce ředitele. Při jedné ze služebních cest poté emigroval do Anglie a později do Kanady, kde zemřel roku 1984 jako John Bryan.
Na hrob Rudolfa Löwensteina na karlovarském židovském hřbitově později přibyla také jména jeho manželky Louisy a syna Fritze s tragickým datem 7. 3. 1944.
Ostrov a židovská menšina v pohnutých dobách
Je s podivem, že jako se v průběhu první světové války zaplnila Praha židovskými uprchlíky z Haliče a přilehlých oblastí, i náš poměrně vzdálený region se stal jejich cílem. Například nedaleké Mariánské Lázně po dobu první světové války ukrývaly evakuovaný dvůr Belzských chasidů. I Ostrov 15. listopadu 1914 přijal 154 člennou skupinu ultraortodoxních Židů z Haliče. Ubytováni byli v narychlo zřízených noclehárnách a ubytovnách v různých hostincích a společenských sálech. I přestože jejich oděv a zvyky silně popouzely místní většinou katolické obyvatelstvo, udrželi si tito návštěvníci po krátkou dobu svého pobytu svůj standart. O tom, že nakonec zřejmě došlo k jakémusi smíření, svědčí i to, že jako modlitebnu využívali některý z domů v Řeznické, dnešní Žižkové ulici, která je v těsném sousedství kostela. Po uklidnění válečné situace tito Židé Ostrov opět opustili.
Nějací Židé však v Ostrově zůstali z původního hroznětínského obyvatelstva, ale tvořili vždy téměř zanedbatelnou menšinu. Do roku 1930 se k židovskému vyznání hlásilo pouze 9 jednotlivců a po 1930 se většina ostrovských Židů hlásila k německé národnosti. Při průzkumu říšských úřadů v březnu 1939 bylo zjištěno ve městě pět rodin židovských podnikatelů, přítomnost Židů ve vedení firmy Teerag, devět Židů vlastnilo v okolí zemědělskou půdu, jako například Richard Löwy, obchodník s dobytkem, žijící s manželkou a dcerou Hildou v domě č. 168 u říčky Veseřice směrem na Jáchymov. Většině židovského obyvatelstva se podařilo uprchnout do zahraničí ještě před Křišťálovou nocí, po níž byl zbytek z nich pozatýkán a umístěn v koncentračních táborech. Takový osud potkal i příslušníky smíšených rodin. Například Margeret Leistnerová, vdaná za Němce, byla přinucena k rozvodu a musela se i se svým dítětem přihlásit ke sčítání Židů. Jednou z posledních židovských rodin opouštějících Ostrov byla právě Louisa Löwensteinová a její syn. Smutným obrázkem také zůstává ostrovský primát v otázce koncentračních táborů. Již 5. března 1939 byla v místním zámku založena pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Mimo válečných zajatců, komunistů a Romů byla v táboře internována i část karlovarských Židů zatčených po Křišťálové noci.
Po skončení války se vyjma Hanse Löwensteina do Ostrova nikdo z původních židovských obyvatel nevrátil. Samozřejmě, že ve městě i nadále žili Židé, přišlí jako téměř všichni ostatní obyvatelé z různých koutů země, ale ve většině se jednalo a asimilované nebo smíšené rodiny. K žádnému oficiálnímu sčítání již nedošlo.
Ke zpracování textu bylo použito městského archivu v Ostrově a také informací ze soukromého archivu Mgr. Z. Čepelákové